CZK
Turkmenistán
První na řadě byl Turkmenistán, a nutno říct, že hory, které dělí Írán od Turkmenistánu, by stály za zastávku. Bohužel času nebylo nazbyt, takže jsme zamířili přímo na hranice.
Na úvod se hodí říct, že Turkenistánu se přezdívá druhá Severní Korea, pro svůj přísný diktátorský režim a do země není vůbec lehké se dostat.
Nehodí se to dlouze popisovat... Na hranicích jsme byli 5 hodin a místo 500 dolarů, které nám měli vzít, nás oholili o 1000 dolarů. Takže nám 9 lidem a 3 autům zbylo na přejezd cca 80 dolarů.
A vybrat peníze z bankomatů? Nemožné.
Už v Íránů to nešlo. Na hranicích nám ještě vydezinfikovali auto, vybavili GPS sledováním (abychom se nevychýlili z dané trasy). Z hranic jsme vyrazily do Ashgabadu - hlavního čistého města, tak jak si přeje vládce. Auta ve městě nesmí být špinavá, ba ani zaprášená od všudypřítomného pouštního prachu.
Město vypadá, jako koncept města na Marsu.
Dokonce ani lidi v tomto dvoumilionovém městě téměř nepotkáte. Potkáte policisty a zametače ulic a silnic. A občas nějaký městský komparz, třeba v hotelovém bazénu - “Are you staying here in this hotel?” “No, they told me to go here swimming”.
Brána do pekla
Město jsme prošli. Podařilo se i vybrat peníze, ale po neuvěřitelných peripetiích, které by samy vydaly na román. A my vyrazili k Bráně do pekla. Tak se přezdívá sovětskému přes 30 let starému testovacímu ropnému vrtu. Ropy bylo málo, unikalo ale trochu zemního plynu, tak se ho sověti rozhodli zapálit s tím, že za chvíli vyhoří. Evidentně špatné měření nebo co. U brány jsme ještě s dalšími posádkami dali party přes noc. A zážitek to byl skutečně nezapomenutený...
Dokonce vzniklo několik fotek ala Bilbo Pytlík v Hoře osudu a dokonce i jeden prsten byl zničen...
Další den ráno jsme se vydali k uzbeckým hranicím, poprvé jsme zažili asfaltku, po které se dalo jet maximálně 40 km/h. Ujet ze země do Uzbekistánu se nám podařilo půlhodiny před vypršením našich víz.
Uzbekistán
Ani Uzbekistán se neobešel bez záludných překvapení. Radim sice říkal, že bychom si měli natankovat kanystry benzinem, protože v Uzbekistánu bude možná problém benzin sehnat, (země je bohatá na zemní plyn, takže všechna auta jezdí na CNG) nicméně maps.me říkalo, že tam jsou i benzinky, tak jsme věřili, že je najdem. Nenašli jsme ani v Nukusu, velkém městě na jihozápadě země, ale ani nikde jinde. Alespoň ne oficiálně. Benzín jsme sehnali na černém trhu - cca 100 litrů v pětilitrových PET láhvích stejně jako místní měnu Sum. Tehdy se z nás stali milionáři. Vyměnili jsme asi 1,2 mil Somu v 1000 Somových bankovách.
Dál jsme pokračovali po pěkné silnici směr histrorické město Buchara a Samarkand - významná města Hedvábné stezky. Bucharu jsme proběhli během dopoledne a pokračovali dál do Samarkandu, kde jsme zůstali přes noc.
Při večerní prohlídce jsme od místního hlídače dostali neodolatelnou nabídku...
Podívat se potajnu na noční střechy nádherných maras s východem slunce...
V noci jsme důkladně dezinfikovali náš organizmus místní vodkou a koňakem, takže vstávání ve 4 hodiny ráno na prohlídku byla náročné, ale na prohlídku jsme vyrazili a někteří z nás se na střeše před východem slunce ještě prospali. Po prohlídce už jsme se zase vydali na cestu a protože nám zbýval poslední den na opuštění Uzbekistánu, nikde už jsme se moc nezdržovali. Zdržel nás jen policista, který se z nás snažil dostat úplatek alkoholovou zkouškou pomocí papírového kornoutku - bez úspěchu.
Kazachstán
Posledním "Stánem", který jsme navštívili, byl Kazachstán. Na začátku nás zdrželi hranice, protože místní celníci psali na svých počítačích, bůhví proč, jen jedním prstem jedné ruky. Takže přesto, že Češi nepotřebují víza, trval přechod hraničním procesem více než 5 hodin, kdy bylo vidět celníky například sledovat porno na svých telefonech. Cesta Kazachstánem byla poněkud fádní, přes 2000 km nekonečnou rovinou po rozbité silnici. Nudu nám zachránil pohled na kyrgyzské hory v dáli a návštěva Almaty – bývalého hlavního města, také pod kyrgyzskými horami.
A můžete se těšit na pokračování!
O čem bude poslední díl?
– o projetí Altajskou republikou se svým pohořím v Rusku
– o více než 24 hodinách na ruských hranicích
– a epickou cestou skrz Mongolsko
Co si sbalit na motoristický závod?
