CZK
Z nuly
Koncem října mi Tomáš Proček v Hradci udělal nový křížový vaz.
Vzal kus nějaké „nepotřebné“ šlachy ze stehna a namontoval jí do kolene. Zázrak!
Koncem ledna jsem udělala dřep. Dřep? Jo to byla má vnitřní podmínka, abych mohla opět zkusit highline.
Neschopnost a radost
O týden později už jsem seděla na indoor highline v Big Wallu. Bez jakéhokoli tréninku nízko nad zemí. Seděla jsem v tom prostoru a měla jsem strach.
Haha! Zrychlený dech a tep jen z toho, že sedím na lajně: Boží!
No popravdě, když jsem to zažívala v roce 2010 a potýkala se s důvěrou sama v sebe, odhodláním, leností, očekáváním a zklamání, tak mi to tak boží nepřišlo. Ale teď? Věděla jsem, že tuhle lajnu přejdu, když ne dnes tak zítra nebo pozítří. Ten den jsem se ani nezvedla. O dva dny později ano.
Naprosto lajnově nadržená jsem se chytala každé příležitosti pochodit si ve výšce. Vlastně to byla má jedinná možnost, jak chodit po lajnách, protože těm vazům moc nesvědčí pády z longline.
Začátkem března jsem poprvé vlezla na padesátku (50 metrů dlouhou highline). Fuj, vůbec jsem nevěděla, co s ní mám dělat. Vlnila se, jak had. Noha v ortéze, bordel v hlavě a od strachu knedlík v krku. Nakonec jsem udělala 2 kroky a zas si sedla. Měla jsem toho dost. Vůbec jsem neměla mentální sílu dělat další krok do neznáma a čekat, kdy spadnu.
Radost nebo pocit neschopnosti to nejčastěji cítím, když opouštím lajnu.
Cestou domů se mi pak mlelo v hlavě: „Neschopnost, radost, neschopnost, radost...“. Ježišmarjá, vždyť to znám. Tohle jsem přeci řešila před sedmi lety a pak znovu před čtyřmi. No super! Třetí kolo. Nalistovala jsem své zápisky z roku 2013:
„... a tak jsem přišla na to, že jestli chci zažívat na lajnách radost, musím se vzdát očekávání. Vykašlat se na strach a váhání a dělat jen krok za krokem.“
A znovu
Za dva týdny jsem na té samé padesátce stála znovu. V hlavě jsem měla čisto. Jasný, že jsem měla strach z prostoru a nevěděla jsem jestli udělám víc jak 2 kroky. Ale bylo mi to jedno. Někde hluboko ve mně jsem byla úplně klidná, připravená udělat v každém kroku to nejlepší. Zvedla jsem se a přešla to. Haha ani prd. Půl dne jsem padala a pak jsem to teprve přešla.
Od půlky března trénuju své tělo a hlavně svou mysl. Přijde mi jako by to v mé hlavě byl taky sval.
Trénuji, protože na tomhle světě je přísliš mnoho krásných lajn, které jsou delší než pade.
V květnu jsem s klukama prvně zkusila devade. Jako přípravu na červnovou lajnu mezi Troskami. Bylo to v údolí Plakánek, jen 20 metrů nad zemí, takže jakoby žádný stres. Ale expozici netvoří jen výška a osamělost bodu nakonci lajny. Může jí udělat i délka. Cítila jsem se naprosto ztracena v prostoru. Šest kámošů mi fandilo, abych se zvedla. Po čvrthodinovém tiátru, jsem udělala krok a pak jsem, co nejrychleji opustila tu děsivou díru.
Na sto
Haha, do teď si pamatuji ten strach v Plakánku a zároveň mi nezapadá do toho, že v červnu jsem už brázdila vzduch mezi Troskami. A pak v Červenci jsem beze strachu zkusila prvně kilo ve Francii na Marmotte Highline Project.
A přešla jsem kilo? Nepřešla. Přechod je totiž jen ten bez pádu. Ani mezi troskami jsem to nepřešla. Ani mezi Králem a Zámkem jsem to nepřešla.
A to je to mé z 0 na 100. Chodím po lajnách, o kterých jsem snila a nepřecházím je.
Nemůžu si je zapsat do deníčku. A je mi to úplně jedno. Mě totiž strašně baví po nich chodit. Jdu a i když někdy hekám a křičím, tak v každém kroku se má hruď plní blahem. Mé pády v přechodech nejsou ze strachu, jsou proto, že na to ještě nemám. V tom Plakánku to bylo zatím naposledy, kdy jsem odcházela z lajny s pocitem neschopnosti. Od května jsem do každé lajny dala to nejlepší, co jsem v danou chvíli byla schopna. Prosím to není chlubení, váš obdiv by mi byl prd platný. Jsem prostě jen strašně šťastná a nechápu, že jsem to v té mé hlavě dokázala.
