CZK
Déšť!
Posledních pár kilometrů v Kazachstánu nám začínalo připomínat, že ze zeměpisných dálek horka a sucha se vracíme do našeho povědomého mírného pásu. Horko už takové nebylo a na hranicích s Ruskem začalo snad poprvé za celé tři týdny cesty pršet. A abychom si ten déšť pořádně užili, museli jsme auto na kazašskou hraniční kontrolu dotlačit. A to protože jsme moderním a ekologickým způsobem nastartuj-chcípni (start-stop) vybili baterku při popojíždění v koloně. Hranice jsme nakonec bez dalších komplikací přejeli a ujížděli jsme, po konečně pohodlných asfaltkách, do Altaje.
Altaj
Pohoří, které tak trochu připomíná Alpy – jen o pár desítek let dozadu...
Dřevěný sruby, málo lidí a když, tak jen domorodci, trocha dobytku a nádherný hory – takže jsme se kochali. Ostatně fotky mluví samy. Abychom na Rusko tak úplně nezapomněli, připravili nám na hranicích s Mongolskem ještě překvapení. Byli jsme nuceni vykoupit místní obchůdek s pivem a vodkou a udělat si párty s dalšími závodníky Mongol Rally, protože nás po 18:00 přes hranice už nepustili. Výsledek párty byl 4 láhve vodky, 1 láhev koňaku, 9 litrů piva a jeden zvrtnutý kotník.
Mongolsko...
Následujcí den ráno už nás přes hranice pustili, a to celkem bez okolků. Otevřela se před námi divoká mongolská krajina a pověstné cesty necesty. Než jsme se na ně pustili museli jsme ještě zaplatit místním pojišťovákům za auta, odehnat několik překupníků s místní měnou Tugrik, kteří byli přesvědčení, že nás turisty určitě oškubou (omyl, už jsme věděli, o co jde) a rozdat pár nafukovacích "Nevypusť duši" balónků místní omladině.
Prvních asi čtyřicet kilometrů cesty představovalo pět až osm navzájem se křížících cest. Některé byly slepé, někde byl brod a některé končily u jurty. Přesto se nám podařilo neztratit se a dorazit na luxusní asfaltku, která vedla do následujícího města asi dvacet kilometrů a dalších dvacet kilometrů za něj, a pak zpátky do labyrintu prašných cest. Tak se střídala města, vesničky prašné cesty, jurtové osady, jaci, silnice, koně a další barvy palety mongolské krajiny. Pak jsme dojeli na silnici, která nás měla dovést posledních pět set kilometrů do hlavního města Ulanbaataru, načež nás zastavili vibrace neslučitelné s pokračováním auta v cestě.
A sranda začíná...
Málem nám upadlo kolo. Absencí ložiska v zadním kole se stalo, že kolo, které má za normálních okolností držet, se viklalo, jak mléčný zub školáka. Měli jsme štěstí, protože o padesát kilometrů dál bylo celkem velké město s člověkem, který mluvil anglicky, kde jsme sehnali odtahovku, která nás vzala do servisu. Tam se místním kutilům podařilo během půl dne napasovat ložisko pravděpodobně z Toyoty (jiná auta tam nejezdila) do kola našeho Poloauta. A protože máme zkušenosti s hrou Activity, podařilo se nám dojednat obrázkovou řečí i slušnou cenu za opravu s odtahem, v přepočtu asi 3500 Kč.
Ulanbaatar
Další den už se nám podařilo dorazit do Ulanbaataru. Tam jsme se ubytovali v hostelu, nakoupili v suvenýry, a poté nás kamarádka, vzala do místního luxusního $€₮ baru na střeše místního mrakodrapu. Cítili jsme se tam trochu nepatřičně...
Něco jako osm zaprášených smradlavých individuí v SaSaZu ve společnosti místní smetánky.
Mělo to ale výhodu, ceny byly jak v průměrném českém baru, podle toho taky dopadla i oslava.
Plán dalšího dne, odjet brzo ráno na největší jezdeckou sochu na světě (Čingischána) se nekonala, místo toho jsme si prošli s kocovinou největší buddhistický klášter, asi nám to v tom stavu mělo něco připomenout. Na Čingischána jsme odjeli pozdě odpoledne, takže na cestě zpět jsme chytli ulanbaatarskou dopravní špičku – 10 km za 3 hodiny, a to se ještě jedno Poloauto rozhodlo, že začne škytat a nepojede víc než na jedničku, jinak že chcípne. Nakonec se umoudřilo a dojeli jsme ten den téměř až k Ruským hranicím.
Nemůže se už nic stát
300 kilometrů do cíle v Ulan Ude, nemůže se už nic stát. Omyl.
Mongolská strana hranic – píchlé kolo a podezřelé neoznačené malé pytlíčky s bílým práškem? Těžké vysvětlit, že to není kokain ale rehydratační roztok při průjmu.
Ruské strana hranic: paralyzér v autě a 7 nervy drásajících hodin sezení a čekání, jestli nás zavřou za pašování smrtící zbraně.
Cíl v Ulan Ude už byl v podstatě jen formalita. Museli jsme sice vyhodit spoustu věcí, protože v autech na převoz vlakem do Evropy nesmělo vůbec nic zůstat. Ale ta úleva, že jsme v cíli a už musíme jen doletět do Evropy, byla osvobozující. O lehké pozdvižení se postaral ještě kamarád ze zalet.si, který nám zařizoval letenky zpátky, když řekl, že letenky jsou pryč. Po pár hodinách ale našel a my se nakonec z Ruska s dvouhodinovou zastávkou v Moskvě u Kremlu, dostali domů do Prahy.
Teď právě, když to čtete nám auta dojíždí do Estonska, kam se pro ně během následujících dvou týdnů pojedeme a pak už budou konečně následovat promítání, vyprávění a přehánění zážitků, které v na Hanibal blogu byly pojaté poněkud telegrafickou formou.
Co jsme měli s sebou:
Sir Joseph Rimo II 600 Therm-A-Rest Z-Lite Sensor Merino Wool filtr Sawyer Squeeze Sea to Summit Pocket Shower
Co si sbalit na motoristický závod?
