CZK
*Slovo kung-fu zdomácnělo v evropských jazycích díky oblibě hongkongských bojových filmů u západního publika. Zároveň se však zcela pozměnil jeho původní význam. Čínské gongfu (功夫) totiž neznamená bojové umění, ale vcelku prozaicky „čas“. Přesněji řečeno, je to čas a úsilí, které člověk věnuje nějaké činnosti, až v ní dosáhne určité, velmi vysoké úrovně. Tato úroveň, kterou bychom česky označili nejspíš slovem „mistrovství“, není přesně dána a záleží na každém oboru, jaký výkon již lze za kung-fu považovat. Tak je možné dosáhnout kung-fu např. ve vaření, krájení surovin, při přípravě čaje, atd. Stejně tak každá škola bojových umění má pro kung-fu svá vlastní měřítka.
Estetická záležitost velkých rozměrů
Je tomu už víc než měsíc, co jsme s kámošema Lukym, Mišem a Soňou letěli na dva týdny do Číny.
Naskytla se nám příležitost natáhnout 1260 metrů dlouhou a 580 metrů vysokou highline v přírodní rezervaci Yuntaishan.
Už z fotek bylo vidět, že to bude hodně estetická záležitost velkých rozměrů. Lajna jde z jedné hory na druhou a scenérie taky nejsou špatné.
Pěkně od začátku...
Vezmu to ale po pořádku. Letěli jsme z Prahy do Zhengzhou, hlavního města provincie Henan, s dvěma přestupy, přičemž ten první byl v Amsterdamu. Jen co jsme zjistili, že tam máme čtyři hodiny na přestup, stačil jeden letmý pohled mezi námi čtyřmi a už jsme se procházeli uličkami vedle kanálů a doslova jsme nasávali místní pověstnou atmosféru…
Yuntaishan
Navazující letadlo jsme stihli. A o 15 hodin později už jsme byli v Zhengzhou a druhý den jsme přejeli do Yuntaishanu. Nešlo si nevšimnout mlhy nebo oparu, který se táhne všude po obzoru a znemožňuje výhled dál něž pár kilometrů. Je to prý místní klima, smog je prý jen ve městech.
Kotvení a tahání
Nicméně naše práce začala hned druhej den po příjezdu. Museli jsme stejpovat lajnu s backupem a vyrazit nahoru začít s taháním.
Lajna měla jednu lehčí a jednu horší stranu kotvení.
Na tu horší, kam se jde hodinu a půl s mačetama džunglí plnou pavouků jsem poslal Lukyho a Miša. Naši čínští přátelé se ale báli, že se kluci zraní, a tak s nimi každý den posílali dvojku ostřílených průvodců, kteří jsou místními považováni za horolezeckou špičku. V reálu ale šlo spíš o dva postarší pupkáče, co měli velmi ležérní tempo. Své schopnosti však naplno úkázali, když na prvním vytáhli komínovou délku za alpských II s poctivým konopným lanem, kterým tak zajistili klukům přístup ve vrcholové pasáži. Na druhé straně, kam vede silnice až k výhledovému altánku, jsem zůstal já se Soňou.
Akce Dron
Jen co se kluci dostali nahoru, my jsme spustili akci Dron. Tým číňanů s dronem, na který jsme uvázali konce dvou milimetrových vlasců, přeletěl na druhou stranu, kde je shodil klukům do náručí. Tím jsme měli obě strany spojené. Na vlasce jsme navázali nejdřív 500m tenké 4mm repky a na tu dalších 1400m 6mm repky, kterou si kluci po vlasci přitáhli.
Zní to jednoduše, ale v reálu je to hodiny trvající boj.
S ubívajícími metry vlasce a přibívajícími metry repky se boj stává čím dál těžší, kvůli váze kterou bylo nutno udržet holýma rukama. Kluci to dokázali a my jsme pak mohli na repku navázat lajnu. Zde se opakoval podobný scénář. My klukům postupně pouštěli metry lajny a oni si jí po repce v microtraxionu (kladečka s blokantem) přitahovali stejně, jako se tahá tahačák na bigwallech. Žádná prdel, říkali kluci, zvlášť když se do lajny začal opírat vítr a zvýšil tah v systému. V tenhle moment kluci zapojili i jejich udatné průvodce a po celodenním dramatu, kdy se lajna kvůli větru zaháknula ve větvých a za skalní věž, se jim přece jenom povedlo přitáhnout si konec lajny k sobě a zakotvit. Velkej čínskej klobouk dolu a třikrát bravo! Pak už bylo na naší straně zakotvit lajnu a natáhnout jí tak, aby se po ní dalo chodit. Sonička předvedla své diplomatické schopnosti a zotročila pár čínských zvědavců k tahání.
Po třech dnech nervů a několika nepříjemných momentech, kdy se spojení stran několikrát málem roztrhlo, se nám podařilo lajnu napnout.
A nastupuje Danny!
Teď byla řada na mně. Druhý den jsem šel lajnu přejet celou na kladečce, abych rozmotal překruty backupu od větru při tahání. Vyčerpaný jsem dojel na druhou stranu.
Ono totiž ani to kladečkování a ručkování na takhle dlouhý lajně není žádnej med.
Nejdřív sice jedeš z kopce, ale musíš hodně brzdit, aby se kaldečka moc nerozžhavila. No a pak je to pěkně do kopce. Je to tak daleko, že člověk nevidií na druhou stranu a je tam naprosto odřízlý od ostatních. Takovej výlet za samotou.
Začíná se trénovat
Když jsem si trochu oddechl, dojel jsem na kladečce zpět doprostřed a odtamtud jsem začal lajnu trénovat. Neměl jsem sílu, chuť ani morál rovnou pokoušet přechod celé lajny. Měl jsem ze začátku velký respekt a hodně jsem se tam bál. Už při prvním pohledu na celou tu věc jsem měl pochyby, jestli to vůbec přejdu i s pádama. Při prvních krocích jsem měl tep srdce jako kolibřík a ramena v křeči. Ten den jsem na lajně ušel tak 400 metrů s pár pády a zbytek jsem dokladečkoval. A měl jsem dost.
A znova
Druhý tréninkový den jsem se už namotivoval jít lajnu od začátku až dokonce, i za cenu pádů po cestě. Začínal jsem na té lehčí straně z altánku, jenže aby to nebylo tak jednoduché, tak tahle strana byla o 60 výškových metrů výš než ta druhá a tím pádem se tu začínalo docela z kopce, což je hodně nepříjemný. Člověk má furt pocit, že když spadne, tak se na odsedce sklouzne až bůhvíkam. A krom toho se musí dost zabírat do stehen. Takže tenhle cca 300 metrů dlouhý úsek jsem několikrát čapnul a znova rozešel až se pak sklon trochu umírnil a já jsem zbytek lajny, cca 900 metrů došel bez pádu.
Pocity? Psycho. Meditace. Drogy. Kung Fu. Jednorožec. Výplach. Život. Vesmír a tak vůbec. Člověk za tu procházku zažije, pocítí a vidí různý věci…
Přichází den D
Nevěřil jsem, že bych teď ušel tak velkej kus, protože po třech dnech tahání, dnu chození a týdnu čínské stravy jsem se necítil zrovna fresh. Den na to byl den D, který byl vyhlášený jako den oficiálního přechodu, kdy se sjeli televizní štáby ze všech možných stanic, aby mohli šířit slávu Yuntaishanu, kterému jsme tak dělali promo.
Objednali i Guinessovku kdybych to přešel, aby se mohli pyšnit tímhle “rekordem”.
Byl jsem požádán, abych začal na druhé straně a pak docházel směrem na altán, kde čekali všechny objektivy. To znamenalo ranní hodinový výlet na kladečce.
Měl jsem jeden pokus. Stejně víc ani za den nejde.
No a co vám budu povídat. Podmínka, konstelace hvězd, poloha Venuše a Marsu a forma se úplně nepotkali, takže jsem po cestě párkrát spadnul. Nakonec jsem ale důstojně došel až nakonec, kde na mě čekal bambilión objektivů a číňanů nažhavených na selfíčka, ale hlavně tam byli ti nejdůležitější, moji kamarádi Luky, Mišo a Sojka. Takže mi to ani nijak nevadilo. Párkrát jsme se vyfotili, usmáli se na kameru a mohli jsme začít sundavat. Když se nám to do večera i přes komplikace se zastavením dopravy v údolí, kde padala lajna podařilo sundat, měl jsem pocit úlevy, že se nám takhle velká věc povedla a že jsme to všichni přežili v pořádku a moc jsme si to užili. Bylo skvělý moct vzít sebou kámoše na výlet, aby mi pomohli natáhnout takový monstrum. Užili jsme si pak zbylé dny ještě dost srandy. Pěkně jsme si zaturistili a nakoupili jsme čaje a cetky. Poslední večer nás číňani vzali na karaoke a Luky s Mišem se krásně opili z třetinkovýho piva. Noc v pětihvězdě a ráno hurá domů.
Kulturní postřehy z Číny nedotčené cizími turisty
Doprava
Doprava je totální chaos, ve kterém ale číňané dokáži s chladnou hlavou fungovat. Auta zásadně troubí místo blinkrů. Pro skútry evidentně neplatí nic takového jako jsou pruhy, směr jízdy, helma. Naopak psaní sms a hraní her na mobilu za jízdy je tu velmi populární.
Země kontrastů
Čína je země kontrastů. Vedle nablíštěného, luxusního obchoďáku žijou lidi 20 metrů přes ulici skoro ve slamech. Drtivá většina aut jsou téměř nové modely aut nanejvýš pár let staré. Starších ojetin tu jezdí málo. Na druhou stranu všude v přírodě je strašně moc odpadků. Nikdo po sobě nesebere, co si kam přinesl. Všude roste ohromné množství velkých obytných domů a stavbaři jedou na sto procent.
Jídlo
Jídlo je hodně speciální. O všem čím nás číňané pohostili říkali, že je to “very special kind of..”, což nám připadalo vtipný, ale pravda je, že “čína” co si lidi koupí u nás v Evropě, je už podle mě dost uzpůsobená k naší chuti. Jinak je čínská kuchyně hodně pestrá, ale má jeden společný jmenovatel – a to je omastek. Všechno v něčem plave a je hodně mastný a těžký. Hodně masa, včetně všech zvířecích části je tu “cool”. Neupravená, čerstvá zelenina tu není moc v kurzu a jedna výrazná chuť přebíjí druhou. Moc nesolí, ale hodně koření. Kombinace jako meloun s majonézou, nebo rajče s cukrem jsou tu běžné. Chudší jedí normální porce. Ale kdokoliv má jen trochu peněz, tak hodně plýtvá jídlem. Pohostinnost je tu tradicí, takže když se dojí všechno na stole, znamená to, že hostitel nenabídl dostatek jídla. To má za následek to, že v restauracích se zásadně objednává tak dvakrát víc jídla, než je stůl schopen zkonzumovat a zbytek se evidentně vyhazuje, v lepším případě jde zvířatům.
Domluva
Domluva s číňany je hodně složitá. Naše mentality jsou velmi odlišné a ani po třech návštěvách Číny nemůžu říct, že bych do toho nějak proniknul. Číňani moc rádi hlasitě diskutují dlouho a složitě o věcech, o kterých bychom měli během dvou vět jasno. I když si normálně povídají máte pocit, že se hádají. No ale abych jen nedrbal, tak musím vyzdvihnout to, že číňané dokážou být velmi dobří hostitelé a snaží se pro hosta udělat první poslední. Jsou velmi zvědaví a přátelští. Mnohokrát jsme viděli, jak dva číňani, co se absolutně neznají, jsou okamžitě schopní si spolu povídat, jako kdyby byli nejlepší přátelé a znali se roky.
Co si sbalit s sebou?
